Spěchejme milovat lidi…
Mgr. Marie Dudíková
Upřímně se přiznávám, že lidem piju krev… a to rovnou celému okresu a zcela legálně 
. Jsem totiž vedoucí odběrového střediska v Třebíči, které je detašovaným pracovištěm Transfuzního a tkáňového oddělení Fakultní nemocnice Brno. Původním profesí jsem zdravotní laborantka se specializací hematologie a transfuzní služba. Kromě toho jsem vystudovala pedagogickou fakultu VŠP v Hradci Králové, nejprve obor charitativní a sociální práce se specializací gerontologie, posléze sociální politiku, sociální práci a management nonprofitních organizací na téže fakultě. Kromě své zdravotnické profese jsem také krátce působila jako učitelka společensko – vědních předmětů na SŠ v Třebíči a Moravských Budějovicích, podílela jsem se rovněž na výuce hematologie a transfuzní služby na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pocházím z lidovecké rodiny – můj tatínek je ve svých 90 letech stále předsedou MO KDU-ČSL ve Vladislavi. Členkou strany jsem, s krátkou přestávkou, od r. 1990. V současné době jsem místopředsedkyní MěO v Třebíči a místopředsedkyní OV. Proč se hodlám zapojit do správy věcí veřejných? Domnívám se, že na to, abychom jen seděli doma a nadávali na poměry, je náš čas opravdu drahý. Ráda bych se spolupodílela na vytváření lepších životních podmínek na naší krásné Vysočině, zejména v sociální oblasti a ve zdravotnictví. Prakticky celý svůj profesní život se pohybuji v transfuzní službě. Každodenně se tak setkávám s těmi, kterým jsou lhostejnost a egoismus naprosto cizí, s dobrovolnými dárci krve. Tito lidé nemyslí jen na sebe, ale na úkor svého času a pohodlí jsou ochotni rozdělit se s potřebnými o část sebe sama, o část svého zdraví. Setkání s nimi mě vždy naplní nadějí a vírou v budoucnost. Moc bych si přála, aby podobná sounáležitost zavládla i mezi obyvateli našeho města, regionu, kraje. Všem by se nám lépe žilo. Před dvaceti lety byl otevřen hospic Anežky České v Červeném Kostelci, první kamenný hospic v ČR. Byla jsem tam a idea hospice mě naprosto uchvátila. A od tohoto okamžiku mám jeden velký sen – vybudovat podobné zařízení také u nás, na Vysočině. Vysočina je jedním z mála krajů v republice, které kamenný hospic nemají. Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku. Člověk však není vnímán pouze jako množina orgánů v koženém vaku, jak říká zakladatelka hospicového hnutí u nás MUDr. Marie Svatošová, ale jako originální lidská bytost se svými biologickými, psychickými, sociálními a spirituálními potřebami a zejména svým vlastním, jedinečným, nenahraditelným a nikým nezastupitelným posláním. Hospic chce pomáhat těm nemocným, kterým dostupné léčebné metody nejsou zatím schopny zajistit vyléčení. Pobyt v nemocnici nijak nepřispívá ke zvýšení kvality jejich života, přitom však je nelze svěřit do domácí péče. Rozhodně však nejde o nesmyslné prodlužování života a mnohdy i trápení nemocných za každou cenu. Hospic člověku garantuje, že v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost, že nikdy nebude trpět nesnesitelnou bolestí a i v těch nejtěžších chvílích života – ve finále – nebude osamocen. A kdo jiný by se o naplnění tohoto snu měl pokusit, než strana vycházející z křesťanských zásad a tradic, strana, která křesťanství nese ve svém názvu?
...spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí! ...až budeme na konci, nebudeme trpět tím, co jsme špatného udělali, pokud jsme toho litovali, ale tím, že jsme mohli milovat, ale nemilovali jsme, že jsme mohli pomoci, ale nepomohli, že jsme mohli zavolat, ale nezavolali, že jsme se mohli usmát, ale neusmáli, že jsme mohli podržet ruku, ale nepodrželi..." Jan Twardowski (varšavský kněz a literát)
