V těchto dnech si připomínáme 20 let od začátku takzvané Sametové revoluce. Před 20 lety získanou svobodu většina lidí přivítala s nadšením. Pouze zarytí komunisté sledovali s nelibostí skutečnost, že už nebudou moci rozhodovat zda ten či onen půjde či nepůjde do takové školy, co bude celý život dělat, a kolik si vydělá.
Že cesta k opravdové demokracii nebude tak jednoduchá si tehdy uvědomoval jen málokdo. První náznak problémů se objevil hned v počátcích revoluce, kdy byl od moderování listopadových demonstrací odsunut katolický kněz Václav Malý. První svobodné volby byly velmi poznamenány volebním podrazem některých představitelů tehdejšího OF, kdy prostřednictvím Jana Rumla v době volebního moratoria obvinili předsedu lidové strany Josefa Bartončíka ze spolupráce s komunistickou tajnou policií. Načasování tohoto útoku odpovídá učebnicím sociologie. Píše se v nich, že taková věc má účinek 2-3 dny, kdy lidé jednají emočně. Pak převládne rozum a efekt manipulace se vytratí. Nedělám si iluze, že toto Jan Ruml tehdy nevěděl.
Velkým vítězstvím nás všech byl vynucený odchod sovětských okupačních vojsk. Vůbec si nejsem jistý tím, zda by při podobné situaci dnes Putinovi vojáci opravdu odešli. Sametová revoluce zde v kombinaci s vhodnou dobou způsobila doslova malý zázrak. Už jen tato jedna epizoda znamenala velký úspěch polistopadového vývoje.
Celá dvacetiletá cesta k demokracii byla trnitá a stále ještě nejsme na konci. Základním předpokladem je svoboda, kterou jsme získali. Ekonomický obrat naše země zvládla relativně dobře. Většině lidem se daří po hmotné stránce lépe i přes to, že stav není zrovna ideální. Stále však v naší společnosti je spousta nešvarů, které mají kořeny v éře komunismu. Ať se jedná o následky problematicky provedené privatizace, či neúnosně velkou míru korupce ve veřejné i soukromé sféře. I politická kultura není zrovna na úrovni. Stále převládá u některých (zejména velkých) stran dojem, že nejlepší způsob jak získat v parlamentu většinu je pokřivit volební zákon, a nikoliv získat většinu voličů, jak by se mohl demokrat domnívat. Rovněž pýcha komunistů na jejich předlistopadové vládnutí a jejich nové draní se k moci je smutným důkazem, že zdaleka není vše v pořádku. Někdy mi připadá, že lidé zapomínají na skutečnost, že demokracie není nikdy vybudovaná trvale. Musí se o ni pečovat a stále ji chránit. To neudělají žádné zákony ani normy. Ani ústava demokracii sama o sobě nezaručí. Demokracii mohou ochránit pouze lidé - demokraté.
I přes všechny problémy, které postkomunistický vývoj přinesl jsem rád, že jsem Sametovou revoluci zažil. Tehdy mi bylo pouhých 15 let a revoluce mě zastihla v Jihlavě, kde jsem tehdy studoval a bydlel na internátě. Nadšení lidí jsem opravdu prožíval a měl jsem radost z jejich odvahy. Revoluce nakonec přinesla naší zemi mnoho dobrého a současně věřím, že za dalších 20 let postkomunistické problémy budou minulostí. I když ještě nejsme na konci budování normální demokracie, musím děkovat. Bohu díky za listopad 1989.