Jako má dítě přednost před gorilou, tak má ochrana života přednost před eutanazií

Co naznačují diskuse k zastřelení gorily v americké zoo a současný návrh poslanců (v čele s Jiřím Zlatuškou za ANO) na „právo na důstojnou smrt“? To, že řada lidí necítí jasný rozdíl mezi životem zvířete a životem člověka. A také to, že by se neostýchali ukončit život před jeho přirozenou smrtí.

Už bylo mnohokrát řečeno, že dnešní společnost má jako hlavní měřítko materiální zisk a sní svůj ideál mládí, zdraví, krásy, štíhlosti, schopnosti a úspěšnosti. Ze scény je pak jako nepotřebný vytlačen starý, nemocný, neúspěšný či nemohoucí člověk. Urputný obdiv mládí a výkonu budí dojem, že utrpení, bolest a smrt postrádají smysl. Proto mohou být nevyléčitelně nemocní nebo umírající posuzováni jako „něco“, co také nemá žádnou cenu.

A tady jsme u kořenů snah o eutanazii. Dnes je z hlediska lékařské etiky jasný mravní závazek, že lékař by měl nemocnému pomoci při umírání, ale ne ke smrti. Měl by být strážcem důstojného finále života, nikoli katem. Myslím si, že ani „zbožné přání“ příbuzných ukončit nesnesitelné utrpení umírajícího neobstojí. Nikdo přece neunikne svým předsudkům a představám o smrti stejně jako představám o míře utrpení, kterou by sám unesl.

Zastánci eutanasie šermují slovy „soucit“ a „důstojnost“. Ale lze mravně obhájit jednání vlivem soucitu? Není pravý soucit spíš citem pro spolutrpění? Umírající se už tak cítí vinen tím, že je zátěží pro druhé, zahanben ve své slabosti, pln obav  - a teď by měl ještě ztratit důvěru v lékaře? Ten, kdo je ošetřen s láskou a porozuměním, nikdy nežádá ukončení svého života. I proto podporuji myšlenku kamenného hospice na Vysočině – podle mě právě jeho prostředí (osobnější než to nemocniční), by bylo dobrým doplňkem ke stávajícím službám pro lidi ve finále života.

 

Eutanazie není soukromou záležitostí. Měla by dopad na společnost, na vnímání ceny každého života, jehož ochrana patřila a snad i patří k základním hodnotám křesťanské kultury. Chraňme tedy krásu a jedinečnost každého „originálu“ a snad nebudeme jednou nekompromisním mládím „utraceni“.

Marie Dudíková, Třebíč, odborná pracovnice v ochraně veřejného zdraví